Slovo života – listopad 2018

„Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“ (Zj 3,20)

Kolikrát slýcháme někoho klepat na naše dveře? Může to být listonoš, soused, kamarád našich dětí, ale i někdo neznámý… Co bude chtít? Je rozumné otevřít a nechat do domu vejít někoho, koho dobře neznáme?
Přesto nás toto Boží slovo z knihy Zjevení vyzývá k přijetí nečekaného hosta.
Pisatel této knihy, která je pro křesťany velmi poučná, zde mluví ke starobylé církvi v Laodiceji jménem Pána Ježíše, jenž zemřel a vstal z mrtvých z lásky ke všem lidem.
Mluví zde s autoritou, která vyplývá z této lásky; chválí, usměrňuje, zve k přijetí mocné pomoci, kterou se sám Pán chystá nabídnout tomuto společenství věřících, pokud bude připraveno poznat jeho hlas a „otevřít mu dveře“.

„Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě.“

Dnes, stejně jako tehdy, je celé křesťanské společenství zváno k tomu, aby překonalo strach, rozdělení, falešné jistoty a nechalo Ježíše přijít. On k nám totiž denně přichází v různých „šatech“: v každodenním trápení, v těžkostech s vlastní soudržností, ve výzvách významných životních rozhodnutí, přichází ale především s tváří bratrů a sester, které na své pouti potkáváme.
Toto Slovo je také osobní výzvou k tomu, abychom se s Ježíšem na chvilku „zastavili“, jako to děláme s dobrým přítelem, v tichu večera, u téhož stolu; na chvilku vhodnou k dialogu, který vyžaduje naslouchání a otevřenost.
Ztišení je podmínkou k tomu, abychom poznali a naslouchali Jeho hlasu, Jeho duchu, který je jako jediný schopen odblokovat naše strachy a přimět nás, abychom otevřeli dveře svého srdce.
Chiara Lubichová vypráví jednu svou zkušenost: „Musíme v sobě všechno umlčet, abychom v sobě objevili hlas Ducha. A tento hlas musíme vyjmout, jako bychom zachraňovali diamant z bláta: očistit jej, vystavit jej a ve vhodnou chvíli jej darovat, protože je to Láska a Láska se musí dávat: je jako oheň, který v kontaktu se slámou nebo něčím takovým hoří, jinak uhasíná. Láska v nás musí růst a překypovat.“
Papež František říká: „Duch Svatý je dar. (…) vstupuje do nás, takže neseme užitek, abychom jej pak mohli dát druhým. (…) Proto je dílem Ducha Svatého decentralizace našeho já, abychom se otevřeli pro ,my’ společenství: dostáváme, abychom dávali. My sami nejsme středem: jsme nástrojem tohoto daru pro druhé.“

„Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě.“

Ve vzájemné lásce typické pro evangelium mohou být i křesťané jako On a s ním svědky této Boží přítomnosti v běhu dějin a také v naší době.
V přílivu uprchlíků na hranicích někteří slyší klepání na vlastní dveře. Delia vypráví: „Jednoho teplého nedělního odpoledne jsem viděla sedět před mou kavárnou na chodníku mnoho maminek s dětmi, které plakaly hladem. Pozvala jsem je dál a vysvětlila jsem jim, že dám zadarmo najíst dětem. Matky se styděly, protože neměly peníze, ale když jsem naléhala, přijaly. Rozneslo se to pak jako tam-tamem a dnes je to kavárna pro uprchlíky, většinou muslimské. Mnoho z nich mi říká „mamma africa“. Moji předchozí zákazníci se postupně vytratili. A tak se z místnosti určené pro hry seniorů stala herna pro děti, kde si mohou kreslit a hrát, s malým přebalovacím pultem pro miminka, aby si maminky trochu oddechly, anebo se herna někdy mění na učebnu italštiny. Z mé strany to nebylo nějaké zvláštní rozhodnutí, ale prostě nutnost neobrátit se zády. Díky uprchlíkům jsem se seznámila s mnoha lidmi a organizacemi, které mě podporují a pomáhají mi, abych se udržela. Kdybych měla začít znovu, udělala bych to zas. Pro mě je důležité dávat!“
Všichni jsme zváni, abychom otevřeli Pánu, který tluče, a vyšli s ním k těm, kteří jsou kolem nás.
Sám Pán si v našich životech udělá svou přítomností místo.
                                                                                                                                                Letizia Magri



Zdroj: Slovo života od Hnutí fokoláre